Vaše příběhy

Máte i vy zkušenost s nevěrou a chcete se s našimi čtenářkami podělit o to, jak jste se se vším vyrovnala? Napište nám svůj příběh, my jej zveřejníme a možná někomu pomůže vyrovnat se s nevěrou.

Můžete nám napsat třeba o tom, co vám vzala a dala nevěra. Proč jste se rozhodla od partnera odejít, nebo naopak s ním zůstat. Jak to změnilo vás, partnera a váš vztah.

Podělte se s námi o váš příběh.                                pište na:       Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript

Redakce webu Život po nevěře

 

Příběh č. 1 - Jana

Ahoj, já nyní prožívám asi 2 měsíce nevěru, jen mi je 40 let a mám 3 děti z toho jedno je kojenec .

 Manžel odešel a já nevím co bude dál. Zájem o děti skoro není, když spolu hovoříme tak ho jen prosím a ponižuji se. Pořád si říkám, že to dělat nebudu, ale vždy to poruším. Dnes poprvé po měsíci jsem mu nevolala, nevyčítala ani nedoprošovala. Ten kdo tím neprošel tak neví o čem je řeč.

Žili jsme spolu 15 let a já mu porodila 3 děti. A nyní když se narodilo poslední - tak prý se mnou nemůže už být .Četla jsem jeho sms zprávy a chtěla jsem se vcítit do jejich kůže, ale bylo mi ještě hůř. Stále si vše kladu za vinu, ( načetla jsem si – protože internet je teď moje jediná záchrana jak se nezbláznit), že já ho doma již nechválím jak je úžasný atd, oni chtějí být stále obdivovaní a tak. A pokud to doma není,  tak  se zkrátka zamilují a začnou si kupovat "růžová" trička nebo korále  jako náctiletí kluci a dokazovat si, že na to ještě mají.

Asi krize středního věku

 Nechtějí vidět nás co zachováváme a udržujeme rodinný krb a to že mu vychováme děti prostě neberou.
Bude to těžké, ale po měsíci ještě nedokážu mít plán na večer… ale snad krizovku mám za sebou, musela jsem spadnout na zem a sundat si růžové brýle /vyhrožovala sebevraždou jak svojí tak dětí - no prostě hysterka/ ale on by si toho stejně ani asi nevšiml.

Je mi to moc líto, protože jsem ztratila mlíko a  kojila jen 4 měsíce a zhubla asi 13 kg. Tak snad nyní se i já budu moci pomalu od toho dna odlepit a vstoupat vzhůru, nedoufám, že se vrátí /no tajně asi ano/ snažím se žít dál. Nejhorší je když potkám známého a začne se vyptávat na manžela a jak je určitě hrdý že má dítko nebo co dělá.... to je mi zase šíleně.

Tak to je asi vše, trochu se mi ulevilo    Jana

 

Příběh č.2 - Moni

Na adresu redakce přišel další příběh, který by spíše měl patřit do poradny. Nicméně jeho obsah může být inspirací pro ostatní čtenáře

Jsem nešťastná, život přestává mít smysl, všichni na mne celý život přenášeli své starosti, říkali ty jseš tak silná ty to zařídíš, pomůžeš, uděláš. Nejsem, život se mi sype a nejspíš si za to můžu sama.


S manželem jsme se vzali před 19 lety, jak se říká z lásky. Po třech letech manželství jsme si pořídili dítě, máme krásnou dnes už 16 letou dceru, a před deseti lety se nám narodil i syn. Všechno bylo super, jen jedna věc to kazila, týrala mne manželova babička a pak i otec. Týrala já vím, že je to silné slovo, ale teď mne jiné slovo k tomu co jsem prožívala nenapadá. Když mne ve spánku jeho babička byla holí, nebo když schválně kálela na chodbě v tenkrát společném bytě (manžel má 2 bytový dům s rodiči), když mne jeho otec všude pomlouval, rozhodoval co se bude dělat a kdy, co se bude nakupovat, jak máme žít, dokázal s námi i půl roku nemluvit, jen proto, že jsem mu řekla nějaký svůj názor. Manžel se nijak nebránil občas se jim postavil a zastal se mne. Pořád jsme byli spolu a milovali se, já byla ta silná, to všechno vydržela.

Starala se o děti, vydělávala peníze, na mateřské při druhém dítěti vystudovala vysokou školu, byla sama s dětmi, když manžel odjel za prací, o všechno se starala, nic jsem nedělala bez manželova vědomí, manžel měl dokonalý servis a vlastně má i teď. Pak přišla rána manžel onemocněl rakovinou a já při něm stála a pořád se starala. Jeho otec prohlásil, že manžel nemocný není asi to nedokázal přijmout a pořád vyžadoval to co dřív, práci kolem domu, každá blbost co ho napadla se měla provést, vůbec neakceptoval, že manžel nemůže a já všechno nezvládnu s dvěma dětmi. Když jsme to přestáli, manžel se vyléčil, aspoň to tak vydalo, milovala jsem ho v té tobě snad ještě víc, jak se s tou nemocí dokázal vyrovnat, v tom byl silný. Jenomže já nebyla tak silná se zdálo, po patnácti letech jsem už nevydržela tlak ze strany tchána, přidala se k němu i tchyně, aby měla od něj pokoj ona, a řekla jsem manželovi už po několikáté, že si musíme najít jiné bydlení, že to tahle už nemůžu vydržet, jeho odpověď byla když jsi to vydržela 15 let proč dál ne. Já už fakt nemohla a sehnala byt, řekla manželovi, že se odstěhujeme, on ale nechtěl, tak jsem šla s dětmi sama. Děti pak byly týden se mnou a týden s manželem, ze začátku to bylo těžké ale pak si zvykly, všichni jsme si zvykli. Manžel byl uražený, ale na druhou stranu mně pořád přemlouval ať se vrátím, že beze mne nemůže být a já přemlouvala jeho ať se nastěhuje k nám, tak jsme se dohadovaly rok a žili jako dřív jen né pod jednou střechou, pořád jsem se starala, aby měl nakoupeno, aby bylo všechno zaplaceno, aby .......

Po roce už jsem tak nechtěla žít, chtěla jsem jít dál, pořád jsem manžela milovala, ale našla jsem si přítele, předtím jsem to ale řekla manželovi, neuměla jsem být nevěrná. Nesl to těžce, ale já měla najednou o koho se opřít, někoho kdo by nesl starosti a se mnou, někdy i za mě. Zamilovala jsem se, ale nějak jsem pořád toužila,být s manželem, bylo to nefér k oběma. Manžel prosil, vyznával lásku, a opravdu mě miloval, nikdy neuměl lhát a předstírat, ale přítel mě tak chápal a vždy podržel. S manželem jsme koupily byt, do té doby jsem byla v podnájmu, manžel pomáhal s rekonstrukcí, dál jsme se navštěvovali, trávili spolu dovolené, vánoce, svátky narozeniny no všechno. Pak manžel opět onemocněl, rakovina se vrátila ve větší síle a já se pořád starala, byla manželovi oporou, byla s ním v nemocnici, při chemoterapii, vařila mu, prala no všechno, povídala jsem si s ním, povzbuzovala ho a samozřejmě se rozešla s přítelem, no to bylo jasné už dřív, přítel poznal jak on říkal, že máme s manželem společnou pupeční šňůru. Jen jsme pořád bydleli každý jinde.

Manžel opět nemoc překonal, začali jsme uvažovat konečně o společném bydlení, manžel si převezl do našeho bytu nějaké věci, milovali jsme se spolu a plánovali jak už to bude konečně vše tak jak má být. Jenomže se pořád a pořád nemohl rozhoupat přestěhovat se úplně, ale do bytu chodí jak a kdy chce. Až před měsícem se to změnilo, už se mnou nechtěl zůstávat, společně stráveného času začalo ubývat, děti se začaly ptát co se s tatínkem děje proč se chová tak divně, proč se jim víc nevěnuje, kam zase odjel. Já jim neuměla odpovědět. Jenomže jak manžel neumí lhát , tak jsem přišla na to že má přítelkyni, teda spíš milenku. Když jsem se ho zeptala přímo zapíral, ale dlouho mu to nešlo. Teď mi říká, že neví jestli je zamilovaný, že neví co bude dál, že se nechce rozvést, ale tento víkend tráví s ní, já tu sedím a píšu a brečím, už tři dny jsem nejedla, zhubla jsem přes dvě kila a cítím, že se přetrhává ta naše pupeční šňůra. Už nemůžu jsem na dně tak moc ho miluju, nechci bez něj žít a jemu je to jedno. Děti jsou na táboře jsem tu sama a nevím jak na sobě nedat znát co se děje až se vrátí. Já už nemůžu, je to jako, by mi rvali srdce z těla, říkám si buď silná, ale já už do prd... nechci být pořád ta silná, co všechno zvládne, tohle nezvládám............