Jak mi to mohl udělat?

Eva Ráčková

Mgr. Eva Ráčková - poradna Láska a vztahy

„Obětovala jsem se mu, starala se o něj a všechno podřizovala jeho přáním, dělala jen to, co chtěl on, na sebe jsem nemyslela. Vždycky měl doma nakoupeno, navařeno, uklizeno, děti v pořádku, ničím jsem ho nezatěžovala, Teď si našel milenku, na mě úplně kašle, ani ho nezajímá, jak se cítím, vůbec se mnou nemluví, neozývá se na mé prosby, aby se zajímal alespoň o děti. Jak se vůbec takhle může chovat? Je to hajzl, zkazil mi život, nenávidím ho, nenávidím všechny chlapy.“

Chápu bolest žen, které mi píší takovéhle příběhy. Říkám jim „profesionální oběti“.

Člověk, ať už žena nebo muž, který rezignuje na vlastní život, žije život někoho druhého a očekává za to pochvalu, uznání a nekonečný vděk, se vždy dočká pouze zklamání a stane se obětí svých vlastních iluzí. Jeho největší omyl tak spočívá hlavně v tom, že za vlastní pohodu a štěstí lze učinit zodpovědným někoho jiného než právě sebe.

Tenhle vzorec bohužel nežijí jen partneři vůči svým drahým polovičkám, ale i rodiče vůči svým drahým dětem, což teprve je neštěstí...

Pokud se rozhodnu obětovat sama sebe někomu druhému, musím počítat s tím, že se mnou bude podle toho zacházet. Bude-li v dobrém rozmaru, pohladí, bude-li mít špatnou náladu, odkopne. Já sama mu k takovému chování dávám právo, protože já sama neznám svou vlastní cenu. Stávám se bezcennou hračkou, která může omrzet, a tak může být lehce nahrazena.

Nevzdávejte se nikomu a nikdy, protože každá situace má řešení a ve finále jsme to vždycky stejně my sami, kdo si životní situace tvoříme: jak myslíme, tak konáme, jak konáme, tak žijeme. Má-li někdo o sobě nízké mínění, a spoléhá na to, že ho někdo jiný může učinit šťastným, může lehce skončit jako oběť sobce, jehož představy o štěstí jsou zcela jiné. Ve finále je pak těžké rozlišit, kdo v takovém svazku je oběť a kdo viník. Je obětí ten, kdo se „pověsil“ na partnera a za svoji starost o něj očekává vděk, nemá-li ho, zahrne partnera výčitkami a pláčem, nebo ten, kdo se snaží z tohoto „sevření“ vymanit a je při tom krutý?

Všechno souvisí se vším.

Fyzikální zákon akce a reakce platí i ve vztazích: co vyšleš, to se ti vrátí. Radím proto nepouštět svůj život z vlastních rukou. Spoléhat především sama na sebe. Nežít život druhých, ale především ten svůj vlastní. Přijímat pomoc, která přijde, ale nespoléhat pouze na ni, na to, že moje trable vyřeší někdo jiný než já. Tak jako nefunguje prostý fakt, že někdo za mě může být šťastný, nemůže být za mě ani nešťastný. Lidé se mnou mohou soucítit, ale nemohou za mě žít můj život, řešit moje problémy ani se za mě radovat. To všechno mohou jenom se mnou.

Pokud dobrovolně odevzdám úplně všechno, nic mi nezbude. Nezbude mi ani pro druhé, ani pro mne samotnou. A základním pravidlem veškerého rozdávání je podle mne prostý fakt, že rozdávat mohu jen z toho, co mi přebývá, už vůbec ne z podstaty a naprosto trestuhodné je, když rozdávám z toho, co sama nemám.

Prosím pamatujte na to.


 Registrovaní uživatelé mají možnost diskutovat nad tímto tématem v diskuzním fóru, odkaz zde:

DISKUZE